Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.
Španělským vědcům se podařilo zjistit, jak se v lidských buňkách tvoří takzvané mikrotubuly. Po jejich povrchu se dopravují látky na delší vzdálenosti, a to je důležité zvláště pro činnost mozku.
„Při pohledu mikroskopem jsou to zřetelné objekty,“ říká strukturní biolog Václav Veverka. Buněčné dálnice jsou ve skutečnosti bílkovinná vlákna, která vedou většinou z jádra buňky na její povrch.
To, co vědci pozorovali, může přispět k pochopení vzniku nádorů nebo nemocí nervové soustavy. Článek o tom vyšel v časopise Science.
Na záběrech je zřejmé, že mikrotubuly velmi dynamicky rostou nebo se zkracují. Jde o 13 tenkých vláken o délce 1-10 mikrometrů a o průměru 25 nanometrů.
Živé velkoměsto
Chod buňky se obvykle porovnává k živému velkoměstu. Nachází se v něm mnoho budov, v případě buněk jde o tzv. organely, které plní řadu rolí. Potřebují si proto posílat mezi sebou různé molekuly a molekulární komplexy.
„Na rozdíl od našich silnic, které jednou postavíme, a pak většinou drží, se tyto trasy pořád mění,“ upozorňuje Jan Pačes. „Jsou to vlastně trubky a šroubovice, jejichž struktura se obměňuje,“ dodává Václav Veverka.
Vědci se o nich více dozvěděli díky kryoelektronové mikroskopii. To je poměrně nová metoda, za níž byla v roce 2017 udělena Nobelova cena za chemii.
Podařilo se jim detailně zachytit počátky formování mikrotubulů, představu o něm si udělali díky velkému počtu snímků. „Viděli to třeba 1,5milionkrát,“ objasňuje Jan Pačes preciznost studie.
Zvláště při dělení buněk, kdy jsou mikrotubuly zřetelnější, tyto buněčné dráhy svým vzhledem připomínají siločáry magnetu, které známe z fyziky.
Ovlivnit tvorbu mikrotubulů vědci zatím neumějí. Vědí ale, že tyto struktury dokáže rozbít například vývar z ocúnu.
autor: Martina Mašková
Rozhovor na plus.rozhlas.cz.
Více informací
Mgr. Jan Pačes, Ph.D.Kontakt pro média
Mgr. Petr Solil