Vědecké poznání je jako stavba Babylonské věže, říká prof. Jiří Forejt. Před 55 lety začala jeho kariéra na IMG

„Profesor Forejt je uznávaným badatelem světového formátu v oboru takzvané funkční genomiky. Před čtyřiceti lety, ještě coby student, objevil jako první na světě místo v genomu myši, které kontroluje neplodnost a účastní se vzniku nových druhů. Vytvořil také myší model, který má řadu společných rysů s Downovým syndromem, a který pak slouží k dalšímu výzkumu. Výsledky vědeckého výzkumu profesora Forejta a jeho týmu jsou mezinárodní odbornou veřejností oceňovány a komentovány v nejprestižnějších vědeckých časopisech,“ uvedl v roce 2016 k ocenění prof. Forejta tehdejší vicepremiér Pavel Bělobrádek.

V letošním roce oslavujete 55 let vědecké činnosti v Ústavu molekulární genetiky AV ČR, v.v.i. Jaký je to pocit?

Jako když lezete na rozhlednu, před vrcholem se podíváte dolů a trochu se vám zatočí hlava. Ale vážněji, bylo to veskrze tvůrčích 55 let, práce byla a pořád je mým jediným koníčkem, asi bych neměnil.

Jak vzpomínáte na své dětství a mládí na venkově?

Vzpomínám na školu, a ne sám. Každý rok v červnu se scházíme, absolventi 11.B jedenáctileté střední školy v některé z ledečských hospůdek. Rád vzpomínám na řadu učitelů, prof. Bouz se snažil vzbudit v nás zájem o vážnou hudbu a výtvarné umění, a pan učitel Louda pro nás odkrýval krásu biologie a chemie.

„Moc mě zajímaly přírodní vědy, ale rodiče mě přesvědčili – když už, tak něco pořádného, běž na medicínu.“

Kdy padlo rozhodnutí jít studovat medicínu?

Moc mě zajímaly přírodní vědy, ale rodiče mě přesvědčili – když už, tak něco pořádného, běž na medicínu. Zpětně většinu jejich rozhodnutí oceňuji ikdyž nechápu, jak k nim došli. Tak třeba, přihlásili mě do nedělní školy Českobratrské církve evangelické ve Zruči nad Sázavou, což bylo v padesátých letech na pováženou, sami přitom do kostela nechodili. Mimochodem, konfirmoval mě Alfréd Kocáb, evangelický farář a vzácná renezanční osobnost s encyklopedickými znalostmi, otec Michala Kocába.

Potom mě nasměrovali na medicínu, ačkoliv nikde v příbuzenstvu žádný doktor nebyl. Na medicínu jsem se napoprvé nedostal, snad pro špatný kádrový původ, otec byl úředník a ani to náboženství asi nepomohlo. No ale dostal jsem možnost, jako zřízenec Fakultní nemocnice v Hradci Králové, navštěvovat přípravné kurzy, neoficiálně se tomu říkalo nultý ročník, a po roce, to mě bylo 17 let, již s dělnickým původem, jsem byl na medicínu přijat.

Co Vás vedlo k akademickému výzkumu již na univerzitě a ne ke kariéře v klinické medicíně?

Když jsem nastoupil do nultého ročníku, přidělili mě do tkáňové banky Fakultní nemocnice jako pomocného laboranta. A po nějaké době mě můj první vzor, docent Rudolf Klen, poslal na Katedru biologie lékařské fakulty, ať se naučím konzervovat živé buňky mražením. Na Katedře biologie jsem potom zůstal po celou dobu studia, nejprve jako „pomvěd“, pomocná vědecká síla, a později jako asistent na poloviční úvazek. Když jsem v roce 1968 promoval, měl jsem již první prvoautorskou publikaci ve Folia Biologica [1] o vlivu glycerolu na buňky tkáňových kultur.

Po absolvování studia medicíny jste přišel na Ústav experimentální biologie a genetiky ČSAV (později známý jako Ústav molekulární genetiky), který v té době vedl významný český imunolog Milan Hašek. Jaké jsou Vaše vzpomínky na něj? Máte nějakou společnou historku?

S prof. Haškem jsem se míjel. Poprvé, když jsem jel z Hradce Králové do Prahy na ředitelství ÚEBG na konkurz. Jako absolvent Hradecké lékařské fakulty jsem prof. Haška neznal, dokonce jsem si nemohl vzpomenout, jak se jmenuje! Snad něco se Švejkem? – Švejda?, sháněl jsem prof. Švejdu. Prof. Hašek naštěstí nebyl přítomný, spletl jsem totiž i datum konkurzu, který už proběhl, ale měl jsem štěstí, přijali mě v nepřítomnosti. Po půl roce jsem musel na povinnou roční vojnu, a když jsem se v roce 1970 vrátil, normalizace už byla v plném proudu a prof. Hašek už nebyl ředitelem, byl to zlomený člověk.

S kým jste se na ústavu vědecky potkal, a kdo Vás nejvíce ovlivnil?

Určitě to byl můj školitel Pavol Iványi, můj největší vzor. Pavol byl nadšený experimentátor, měl neuvěřitelný zápal pro vědu a schopnost nakazit svým nadšením a originálním myšlením své okolí. Byl spoluobjevitelem genetického komplexu HLA pro lidské transplantační antigeny, za který prof. Jean Dausset dostal Nobelovu cenu. Jeho protipólem byla Alena Lengerová, distingovaná dáma ohromující svými znalostmi, logickou argumentací a noblesou psaného slova. Ti dva se moc nemuseli, Iványi pokládal její výzkum za sterilní a Lengerová jeho za vršitele experimentálních dat.

Ale Dr. Lengerové jsem rád nosil své první rukopisy k interní recenzi, opravovala je s taktem a hodně jsem se od ní v psaní vědeckých textů naučil. Když Iványi emigroval a ona zjistila, že umírá na leukemii, požádala mě, abych po ní převzal vedení oddělení. Měl jsem ale nevhodný kádrový profil, takže až do revoluce v roce 1989 jsem byl pověřen vedením, nebyl jsem jmenován.

Proč jste se ve své dizertační práci věnoval studiu poddruhů myši domácí, a ne imunogenetice jako Váš školitel Pavol Ivanyi?

Jako čerstvě odpromovaný lékař jsem se chtěl věnovat lidským transplantačním antigenům, což bylo hlavní téma oddělení, navíc v té době jsem měl minimální znalosti z genetiky. Za mých studentských let nám stále ještě přednášeli sovětskou mičurinskou genetiku, do které opatrně roubovali skutečnou mendelovskou genetiku, a výsledkem byl pro studenty totální chaos. Ale Pavol mi jako projekt zadal genetiku T/t komplexu, jehož součástí je i myší H2 komplex pro transplantační antigeny, takže jsem se přihlásil na dva semestry externího studia genetiky u prof. Jana Nečáska na Přírodovědecké fakultě Univerzitě Karlovy a začal jsem pracovat na genetice neplodnosti myších hybridů a možném vztahu k T/t komplexu.

Jak obtížné bylo psát vědecké články na psacím stroji a editovat je před zasláním do tisku ve Vašich vědeckých začátcích, kdy nebyly dostupné počítače?

Nebylo to obtížné, ale pomalé. Psali jsme v několika kopiích, nesměl jste ale založit kopírovací papír špatnou stranou. Pak se stříhalo a slepovalo a paní sekretářka oddělení nakonec přepsala finální verzi. Manželka dodnes vzpomíná, jak mi doma pomáhala vystřihovat z fotografií myší chromozomy a lepit je na kladívkové čtvrtky. Odbornou literaturu jsme sledovali přes Current Contents, papírového předchůdce dnešního Web of Science. Většina zahraničních odborných časopisů byla nedostupná, takže jsme psali týdně žádanky o separáty – předtištěné korespondenční lístky, kde jsme vyplnili jméno a adresu autora a citaci článku.

„Vědecké poznání je něco jako stavba Babylonské věže, jednotlivé cihly se váží na ty předchozí a jsou podkladem pro budoucí vrstvu a stavba nikdy nekončí.“

Kterými objevy jste si získal místo mezi světově respektovanými genetiky myši? Které své objevy považuje za nejvýznamnější?

Vědecké poznání je něco jako stavba Babylonské věže, jednotlivé cihly se váží na ty předchozí a jsou podkladem pro budoucí vrstvu a stavba nikdy nekončí. Moje příspěvky souvisí s poznáním vývoje života na Zemi, konkrétně s genetickými mechanismy vzniku nových živočišných druhů a s tím související ochranou celistvosti genomu při vzniku pohlavních buněk. Konkrétně, náš objev genu Prdm9 (původně Hybrid sterility ) [2] představil první savčí gen, který odděluje blízké druhy. V roce 2009 byla tato naše práce komentována špičkovými světovými časopisy Science, Nature či Nature Reviews Genetics.

Moje laboratoř přispěla i k zásadnímu objevu reprogramování genomu [3, 4], což je proces, ve kterém se vývoj vrací zpět, specializovanou buňku z dospělého jedince je možné vrátit zpátky na univerzální embryonální úroveň. Konkrétně, byli jsme první, kdo prokázal, že je možné znovu oživit aktivitu embryonálních genů, které jsou umlčeny v bílých krvinkách dospělého jedince.

Prioritu jsme měli i v předpovědi inaktivace pohlavního chromozomu X v průběhu vývoje samčích pohlavních buněk [5]. Ale v posledních dvou případech jsme svoji prioritu nedokázali obhájit v tvrdé mezinárodní kompetici a tyto objevy jsou převážně připisovány týmům, které na naši práci nevědomě, ale někdy i vědomě navazovaly.

Ale nejdůležitější jsou vždy ty projekty současné. My dokončujeme dva významné projekty, v tom prvním se snažíme dokázat, že nesmírně univerzální mechanismus opravy chyb při replikaci DNA, který funguje od bakterií, přes kvasinky, rostliny až po člověka je zároveň mechanismem, který umožňuje vývoj nových druhů všech forem života na Zemi. Ten druhý projekt se zabývá úlohou malých RNA molekul, jejichž geny jsou na pohlavním chromozomu X v kontrole neplodnosti mezidruhových hybridů. Moc bych si přál, aby byly oba projekty úspěšně dokončeny a publikovány dřív, než definitivně skončím.

Co pro Vás osobně znamenala sametová revoluce?

Koncem roku 1989 jsem byl na šestiměsíčním pobytu v Hopital Saint-Louis v Paříži a prvním příznakem, že se ledy konečně hnuly, byl dopis z ředitelství našeho ústavu, kde místo obvyklého „Vážený soudruhu doktore“ stálo „Vážený pane doktore“. Začala nová etapa bez kádrování, schvalování každého dopisu do zahraničí, ale také období nejistoty, co se stane s Akademií věd a s podporou základního výzkumu.

Konkrétně moji skupinu v této době významně podpořila spolupráce a společný NIH grant s prof. Janem Kleinem, naším významným genetikem v té době pracujícím na Universitě v Miami. Později dalšími NIH granty s prof. Lee Silverem z Princetonské University a s prof. Ken Paigenem z Jackson Laboratory ve Spojených státech. Rovněž v té době jsem získal desetiletou podporu od druhé největší biomedicínské nadace na světě, Howard Hughes Medical Institute ze Spojených států. Taková mezinárodní spolupráce byla nepředstavitelná v době před rokem 1989.

Co Vám a Vaší laboratoři přinesly zahraniční pobyty na Imperial Cancer Research Fund v Londýně, Pasteurově ústavu v Paříži a na universitě v Princetonu?

Přinesli mi nenahraditelnou zkušenost. Brzy po svých prvních publikacích jsem sice dostával pozvání na pobyt do několika zahraničních pracovišť, poprvé jsem ale směl vycestovat až v roce 1980 na tříměsíční pobyt do Pasteurova ústavu, to už mi bylo 36 let. Pobyt jsem si tehdy prodloužil o další tři měsíce k nevoli ředitele ústavu, který se za mne zaručil a měl s tím potom problémy. Vzpomínám, jak mě Francois Jacob představil André Lwoffovi, oba byli nositeli Nobelovy ceny. Lwoff moje vysvětlení, že se mnou rodina přijet nemohla, jen komentoval – drží je jako rukojmí, n‘ est-ce pas?

Ta mezinárodní izolace byl veliký handicap ještě umocněný tehdejším podfinancováním naší vědy. V Imperial Cancer Research Fund v Londýně jsem byl počátkem roku 1989, kdy už kontrolní aparáty KSČ rezignovaly a cestovat mohl snad každý, kdo měl zajištěné financování. Pracoval jsem na oddělení prof. Hanse Lehracha, průkopníka Systems Genetics a řady technologií molekulární genetiky, skvělého člověka a výjimečného molekulárního genetika. V Princeton University jsem strávil celkem 12 měsíců jako hostující profesor na pozvání prof. Lee Silvera. Tento pobyt mi přinesl vhled na velice intenzivní a produktivní „americký“ způsob vědecké práce, včetně práce se studenty.

Když jsem se v roce 1995 vrátil, opakovaně jsem srovnával způsob organizace práce v Princetonu a u nás na ústavu, konkrétně týdenní schůzky profesorů, kde referovali pracovní výsledky svých laboratoří. Ty diskuse byly někdy nebývale tvrdé, ale korektní. Dodnes se schůzky vedoucích skupin v našem ústavu neoficielně označují jako „Princetony“.

„Podal mi ruku a představil se: ‚Jmenuji se Victor McKusick.‘ Tak jsem se poprvé a naposledy osobně setkal s žijící legendou, zakladatelem lékařské genetiky.“

Máte nějaké veselou historku z cest?

Asi jsem to už někde zmínil, ale zažil jsem takřka surrealistkou scénu při opakované návštěvě The Jackson Laboratory v Bar Harboru, ve státě Maine USA. Brzy ráno před konferencí jsem se šel projít na pobřeží, kde v zalesněném terénu stojí malý domek pro hosty ústavu, Low Seas Cottage.

Když jsem se vracel od moře uviděl jsem uprostřed lesa starého muže, který tam stál v nočním prádle a podezřívavě si mě měřil. Vzpomněl jsem si na příhody, kdy byl nezvaný návštěvník na cizím pozemku bez varování zastřelen a začal jsem rychle vysvětlovat důvod své přítomnosti. Muž mi podal ruku a představil se: „Jmenuji se Victor McKusick.“ Tak jsem se poprvé a naposledy osobně setkal s žijící legendou, zakladatelem lékařské genetiky.

Jakou hodnotu v akademické sféře přikládáte ocenění výjimečných českých vědců titulem doktor věd?

Je škoda, že části vědecké komunity titul DSc. stále vadí. Přitom se nejedná o nic jiného, než o vyjádření respektu k vědecké excelenci, o ocenění, které sami vědci udělují předním osobnostem svých oborů. Hodnota některých jiných titulů mohla variovat tím, jak se zákony trhu dostaly i tam kam nepatří. Naproti tomu DSc. (v angličtině Research Professor) má jasná kritéria a žádosti o titul posuzují komise složené převážně z doktorů věd jednotlivých vědních oborů podle veřejně dostupných pravidel. Grémium pro vědecký titul DSc. a Vědecká rada AV ČR pak pouze zajišťují sladění a dodržování pravidel jednotlivých komisí. Titul DSc. Uděluje se již 19 let a jen asi polovina nositelů je z pracovišť AV ČR, ostatní jsou z univerzit nebo resortních pracovišť. Asi by pomohlo, kdyby se DSc. stal státem uznanou vědeckou hodností.

Co pro Vás znamenalo ocenění Česká hlava?

Je to výjimečné uznání za celoživotní dílo, velice si tohoto ocenění vážím i toho, v jak vzácné společnosti jsem se tím ocitnul. Ale musím přiznat, že na DVD s nahrávkou slavnostního předávání ceny jsem se dodnes nepodíval. Jsem spíš introvert a při předávání před televizními kamerami jsem se cítil mizerně.

Působíte v Českém centru pro fenogenomiku (CCP), které je součástí IMG a centra BIOCEV. V čem je tato infrastruktura speciální a jak se Vám v tomto moderním prostředí pracuje?

Do CCP jsme se stěhovali hned po jeho otevření. Bylo to logické vzhledem k tomu, že jsme skupina Myší molekulární genetiky a že, alespoň v samém počátku, jsme přispěli ke vzniku Centra svými kontakty s obdobnými skupinami v Evropě. Centrum je v současné době špičkovým evropským pracovištěm, které dokáže modelovat lidské choroby a patologické varianty na myším modelu a komplexně je charakterizovat na genetické, buněčné a organismální úrovni. V zahraničí se takovým centrům někdy říká „myši klinika“ a slouží jako infrastruktura využívaná řadou biomedicínsky orientovaných pracovišť.

Pro naši laboratoř poskytuje CCP řadu cenných služeb, od chovu jednotlivých myších kmenů a jejich uchovávání ve formě zmražených embryí nebo spermií až po genové inženýrství na úrovni organismu, kdy dokáží cíleně odstranit nebo modifikovat námi vybraný gen u našich myší.

Významná je i spolupráce s ostatními ústavy v rámci BIOCEV, v současné době využíváme možnost hmotnostní spektrometrie proteinů, která nám pomáhá identifikovat geny odpovědné za samčí neplodnost myších hybridů.

Máte nějaké doporučení či vzkaz mladým vědcům a studentům (nejen) z IMG?

Jednak nevím, jestli o nějaké rady stojí a také nevím, zda je moje zkušenost přenosná pro dnešní začínající vědce a vědkyně. Ale zkusím dvě poznámky, jednu metodickou a jednu obecně strategickou.

V genetice a obecněji v přírodních vědách už nějakou dobu panuje období velkých datových souborů. V genomice a v molekulární biologii nové technologie produkují velká množství dat, se kterými je nutné se naučit pracovat. Ne nadarmo jsou bioinformatici v současné době nejžádanější profesí. Takže cokoliv budete dělat, měli byste zvládnout alespoň bazální bioinformatické dovednosti, abyste věděli, co od bioinformatika můžete požadovat a jednodušší úkoly si vyřešili sami.

Hodně se dnes mluví o adaptabilitě ve vědecké práci, o vystoupení z komfortní zóny. Buďte opatrní, když už si najdete svoje místo v oboru, kde vás budou vrstevníci ve světě respektovat neskákejte na další a další projekty třebas kvůli momentálním výhodám. „Don’t spread yourself too thin,“ jak říkají dnes latiníci. Můžete vystoupit ze své komfortní zóny a genetický přístup doplnit třebas strukturní biologií, ale snažte se udržet a rozvíjet svoji problematiku, svůj obor. Tak se vám může podařit jít co nejvíc do hloubky a udržet se na špici oboru.

Jak si ve svém věku udržujete svůj vědecký entusiasmus a velkou chuť stále objevovat nové?

Jak říká pan Nulíček, naivní malíř v Hrabalových Bambini di Praga: „Já nic neudržuji, je to ve mně jako v koze.“

Děkujeme a za všechny kolegy a kolegyně přejeme, ať Vám to vydrží i do dalších let!

Autoři: Petr Solil a Petr Jansa
Foto: Archív Jiřího Forejta a AV ČR